Canisterapie v Léčebně dlouhodobě nemocných ve vysokomýtské nemocnici

Dalším místem, kam od června 2007 pravidelně s Bárou docházíme je i LDN ve Vysokém Mýtě. Vrchní sestra z této části zařízení nás kontaktovala poté, co si o nás přečetla v Adresáři poskytovatelů sociálních služeb – brožurce, kterou vydal Městský úřad ve Vysokém Mýtě.

Paní vrchní z nás byla jako pejskařka od začátku nadšená, horší jsme to měli například s paní na recepci – ta mi hned při první návštěvě sdělila, že já jít dovnitř samozřejmě můžu, pejsek ale musí zůstat venku. Nedala jsem se odbýt a vysvětlila jí, že o pejska tady jde především a já tak důležitá nejsem a že má tu čest s canisterapeutickým pokladem. Stačilo to – od té doby se na nás usmívá, přeje nám pěkný den, mává na nás kdykoli jdeme jen okolo – stejně jako další pracovníci nemocnice které potkáváme. Přiznávám, že tohle jsou pro mě nepředstavitelně úžasné chvíle – procházíme temnými chodbami nemocnice a každý se na nás usmívá, každý vyjde z ordinace, když obcházíme babičky a dědečky vždycky s námi jde alespoň několik lidí z personálu – tu sestry z rehabilitačního, tu pan doktor nebo pan primář (tomu jsme byly představeny hned první den). Myslím, že zprávy o nás se šíří rychlostí světla takže při každé návštěvě nám někdo z personálu děkuje, že mohl být chvíli s námi. Báru si například hladí i pacienti čekající na chodbách.

Ale teď k těm, za kterými chodíme – babičky a dědečkové, někteří hodně nemocní (jako třeba pán, který Báru pozoruje, nemůže vstát a jen vždycky vytáhne studenou ruku zpod peřiny a pohladí Báru – a pak mě dostane informací, že Labrador je přeci nějaký ostrov!), někteří jen na chvíli (jako třeba neuvěřitelně vitální paní ve věku 87 let, která nám vždycky když odcházíme jako poděkování tleská). Když o těchto pacientech přemýšlím, tak mě mimoděk napadl příměr – Bohem zapomenutí – a asi to tak nějak je i když ne tak úplně – canisterapie se střídá s návštěvami farářů – a jinak žádná zábava, žádné zpestření, žádná radost, jen koukání z okna.

Systém, jakým jsme domluvili a jakým jsme vlastně vyklíčovali klienty, byl jednoduchý: paní vrchní zná chorobopisy a ví, jak na tom který z klientů zdravotně je. Při návštěvách u nich ty zdravější „oťukla“ kdo by chtěl, aby se za ním přišel podívat jeden černý veliký pes. Takže jsme si vytvořily síť klientů, od června vybroušenou na základnu, ze které odpadají nebo k níž přibývají další – podle pohybu na oddělení.

Je to ale naprostá nádhera – těžko soudit, ale podle mého srdečního pocitu jsou právě tito senioři ti nejvděčnější – asi se mi to zdá proto, že jsme mezi nimi za těch pár měsíců vlastně nové. Hrozně se na nás těší, chodíme jednou za 14 dní a v mezidobí vrchní musí často vysvětlovat, kdy zase přijdeme. Do každého z pokojů vcházím já s úsměvem, Bára s mrskajícím se ocáskem a připravená se nechat hladit. Pokud jsou v pokoj ženy, tak se jich ptám: „Jak se dnes máte, dámy? Vypadáte báječně“, u mužů je to podobné – prostě jim já zvednu trošku náladu a Bára jim udělá radost svým hebkým kožíškem, u každého posedí, opře si hlavu o opěradlo židle, postele, zahledí se s chápavým výrazem a poslouchá jaký kdo měl život, jakého měl kdo pejska (v horším případě i kočičku ) a je hodná. Babičky a dědečkové (vím, že bych měla psát klienti ale je to neosobní a studené)vytahují z šuplíků piškoty, podle toho co měli k obědu třeba i litují, že obědový řízek snědli, když ho mohli nechat Báře – já jen zasahuji do repertoáru mlsů a snažím se z mého pohledu nepřípustné pamlsky nahradit něčím vhodnějším – ne vždy to ale stihnu. Tím, že vrchní během naší nepřítomnosti zodpovídá dotazy, kdy zase přijdeme vlastně pořád ví, kdo se na nás těší. Takže v okamžiku našeho příchodu hlásí: „Určitě nesmíme zapomenou na pana….., ten by mi to neodpustil!“. Takže občas musíme babičku nebo dědečka probudit z odpolední siesty, aby naší návštěvu neprospal a nebyl ochuzen.

Každá naše návštěva trvá přibližně hodinu. Během této doby obejdeme předem vybrané pokoje, někam musíme i dvakrát. Na závěr se stavíme v sesterském pokoji a s Bárou se pomazlí i personál. Těším se a mám ze sebe trochu radost, že jsem jako člověk zvládla přístup k seniorům, před kterými občas i jejich vlastní rodina zavírá oči…

Na každou další návštěvu se těším a myslím, že Bára také – každý den chodíme do práce a z práce kolem nemocnice a Bára má potřebu alespoň pokusit se odbočit a vejít do dveří.

Takže poslední problém, který nám zbývá překonat jsou trošku nevraživé pohledy uklízeček. Mezi námi canisterapeuty – vrchní bez problémů pochopila, že na pokojích, kam chodíme musí být čistá podlaha bez zapomenutých drobků pod postelí (za nimiž se Bára vrhala s výrazem, že týden nejedla), ale zpočátku podpostelový stav byl trošku horší. Uklízečky ví, kdy chodíme a mají za úkol vytírat před a po naší návštěvě – naposledy se stalo, že nám ale byly doslova „v patách“ s hadrou a koštětem – a to paní vrchní nenápadně opustila naši společnost a z chodby jsem slyšela jen její tichý hlas k uklízečkám: „milé dámy, domluvili jsme se, že uklízíme až když pejskem odchází…..“ a uklízečky zmizely. Těm jediným možná trošku ležíme v žaludku ale jsou myslím jediné. Myslím, že jsme měli obrovské štěstí, protože jsme narazili na veliké pochopení a hlavně podporu od sester, doktorů a primáře. A tak máme další místo, kam se vždy těšíme na další návštěvu.

A mimochodem – už mám naplánováno, jak na vánoce klientům z LDL napeču, nazdobím a rozdám perníčky – pejsky

Soňa a Bára, Vysoké Mýto, 20.9.2007 (fotografie byly pořízeny pro web vysokomýtské nemocnice)

Novinky

Pravidelné školení canisterapeutů a zkoušky canisterapeutických psů proběhnou v sobotu

13. 4. 2019 v ZKO Náchod

Školení může absolvovat každý, i nečlen našeho sdružení - zdarma.